František Míša

Dokopat člověka do nebe

 
Dokopat člověka do nebe
1. prosince 2016

Měsíc prosinec nám přináší další životní příběh, který pro nás může být inspirací v přípravě na 90. výročí příchodu salesiánů do České republiky. Jeho hlavním hrdinou je František Míša přezdívaný Dominus.

P. František Míša, SDB (1913 - 2005)

Salesián je od toho, aby člověka „dokopal“ do nebe. (Dominus)

Štamprle za každým tunelem

K salesiánům přivedla mladého Františka spíše touha po dobrodružství ve vzdálené zemi, kterou se nechal zlákat ke studiu v Itálii. Vzpomíná, jak jeho kaplan P. Suchánek začal na výzvu Mons. Štancla sondovat mezi ministranty, kdo by mohl jet do Itálie: „Já jsem ministrantem nebyl, ale jak jsem se dozvěděl, že mají jet nějací kluci do Itálie, hned mě to zajímalo a napadlo mě, že bych mohl jet taky, i když jsem tehdy neměl o salesiánech ani ponětí.“ S úsměvem vzpomínal na veselou cestu přes Alpy, kdy k pohoršení staršího průvodce výpravy oslavoval s kamarádem každý tunel či kostelík, který míjeli, štamprlí vermutu.

Místo masa čokoláda

Povolání postupně zrálo během studia. K formaci přispívala i velká chudoba, kterou během studia v Perose čeští studenti zakoušeli. „V neděli jsme mívali na oběd většinou polévku a potom brambory nebo rýži. Místo masa byl kousek čokolády. Byla tam totiž továrna na čokoládu a naši kuchaři tam levně kupovali ty odřezky a to jsme dostávali místo masa, abychom měli nějakou energii. Večeře ve všední den někdy spočívala v hrsti buráků a kousku chleba. Ale i v té bídě jsme měli ohromný alpský vzduch a alpskou vodu z hor. Všechno jsme přečkali.“

Teologii studoval P. Míša na Gregoriánské univerzitě a na kněze byl vysvěcen 17. 12. 1939 v Sacro Cuore v Římě. Po návratu domů byl během 2. světové války školním rádcem studentů v Ostravě, ve Fryštáku a v Brně, kde byl ředitelem oratoře a vedl kroužek kandidátek FMA. Po válce byl s bohoslovci v Mníšku pod Brdy, odkud odchází na dva roky do Říma studovat biblistiku. Po návratu v roce 1948 se stává ředitelem teologického studentátu v Oseku u Duchcova.

Radujme se – nebojme se – milujme se

Dominův „čas“, kdy se nejvíce proslavil a zasloužil svou plnou a úspěšnou angažovaností pro Boží království a rozkvět salesiánského díla, přišel hlavně za totality. Když se po záboru řeholníků vrátil z internace (Osek, Želiv, Králíky), začal nenápadně objíždět a dávat dohromady rozprchlé salesiány, které zároveň povzbuzoval k hledání nových forem komunitního a apoštolátního života v nových totalitních podmínkách nesvobody. Vybízí spolubratry, kteří bydlí samostatně, aby vytvářeli komunity a pravidelně se scházeli k modlitbě a vzájemnému povzbuzování v rámci trvalé formace. Uvědomuje si také nebezpečí „zestárnutí“ provincie, pokud nebudou nová povolání. Proto i ve značně ztížených a nebezpečných podmínkách zajišťuje počáteční formaci nových zájemců o život v kongregaci SDB. To se děje tajně jednak u bohoslovců v semináři, ale také mimo seminář tajnou salesiánskou formací a studiem teologie mladých salesiánů, žijících a zaměstnaných ve světě („vágoši“). Těm, kdo se orientovali cestou kněžství, pak Dominus také zajišťuje tajná kněžská svěcení v Čechách i v jiných zemích. Dominus byl mužem širokého srdce a nikdy nepřestával být pedagogem, vychovatelem. Jeho stálým heslem bylo: „Radujme se – nebojme se – milujme se.“

Chaloupky a společenství

Vnímavost k výzvám Ducha svatého vedla Domina i k objevování nových forem apoštolátu. Významnými se tak mimo jiné aktivity staly „chaloupky“, které na výzvu Domina nadšeně a úspěšně pro chlapce rozjel P. Jaroslav Lank. Po něm úspěšně pokračoval a dále apoštolát chaloupek rozvíjel P. Karel Herbst, nynější biskup, a neméně úspěšně pak pokračoval P. Pavel Kadlečík a další. Kromě chaloupek inicioval Dominus též akce pro starší mládež a pro rodiny. Šlo o různé party mládeže a o společenství mladých manželů a rodin, z nichž později vzniklo sdružení salesiánských spolupracovníků (dnes ASC). K velkému rozkvětu těchto evangelizačních aktivit došlo po určitém uvolnění nesvobody po „Pražském jaru“ (1968). Významnou roli v tom tehdy sehrál Dominem pověřený P. Kubín se skupinou salesiánů u Svatého Kříže v Praze, P. Med v Rosicích a další naši salesiáni na farách, kde se scházela mládež i starší, často pod záminkou různých brigád atd. Byla to doba, kdy Don Bosco a salesiáni byli u nás velmi populární, kdy evangelizace se dařila a byla úspěšná, a to v poměrně širokém záběru, a to všechno víceméně tajně a bez nákladné publicity, bez potřeby státních dotací, bez placených zaměstnanců, bez starostí o budovy a majetek a s tím vším spojené náročné administrativy. Sám Dominus vedle aktivit spojených s úlohou provinciála zvládl ještě i oficiální zaměstnání (noční hlídač stavby nuselského mostu a noční hlídač čerpadel).

Domina bychom mohli hodnotit jako salesiána, který byl v pravý čas na pravém místě, dobře připravený a plně oddaný Bohu a Donu Boskovi. Správně pochopil znamení doby a skvěle splnil úkol jemu svěřený, kdy upevnil a rozvinul salesiánské dílo včetně četných nových povolání a s obdivuhodnou apoštolátní vynalézavostí podnítil a organizoval i v dobách nesvobody úspěšnou evangelizaci hlavně mezi mládeží.

Josef Kopecký st.

Literatura

Jiří Míček: Veteráni v bitvách o duše, 1. díl

 

Povolání a charismatická totožnost

Četbou, studiem, setkáním a různými akcemi čerpáme z bohatství církve i lidské kultury. Toto vše nás formuje. Může se stát, že tyto podněty budou tak silné, dlouhodobé a hlavně nesouvisející s naším povoláním, že nás od něho odvedou. Začneme žít jinou spiritualitu než salesiánskou, nalezneme zalíbení v jiném životním stylu než v řeholním.

Cílem formace je poznání a uskutečnění toho, k čemu jsme osobně povoláni. Ztotožnit se se svým povoláním znamená mít v sobě hodnoty, postoje, kritéria, které jsou v souladu s charismatem našeho zakladatele.

Cesta formace trvá po celý život. Z prvního citového nadšení se dozrává k připodobnění ke Kristu a k hlubokému souznění s Donem Boskem, k přijetí Stanov jako životního pravidla a k silnému pocitu příslušnosti ke kongregaci a k provinciální komunitě.

Srdcem formace je proto salesiánská identita. Naše totožnost nemůže být všeobecná, mlhavá a nečitelná. Čím více se stáváme, osobně i komunitně, vnitřně sjednocenými a navenek transparentními, tím lépe a snadněji plníme své poslání.

Naším posláním je:

  • Svědčit o radikálnosti evangelia. (Stanovy 60)
  • Dát svému životu komunitní rozměr. Žít a pracovat společně. (Stanovy 49)
  • Připodobnit se Kristu, Dobrému Pastýři, ve vztahu k mladým. (Stanovy 26)
  • Animovat apoštolské komunity a výchovně-pastorační společenství. (Stanovy 5)
  • Vytvářet církev jako svátost spásy. (Stanovy 6, 13)
  • Inkulturovat naše charisma do naší doby a našich životních okolností. (Stanovy 19)

Salesiánská formace je osobní ztotožnění se s povoláním, které Duch svatý daroval církvi prostřednictvím Dona Boska. V komunitách se učíme své povolání sdílet. Vzájemně se inspirujeme. Bez komunity se charisma zeslabuje, až vyčpí (Stanovy 1). Osobní formace a sdílení v komunitě nám umožňují charisma předávat a realizovat naše poslání.