koadjutor František Hlaváč

Život není jen náhoda

 
Život není jen náhoda
1. listopadu 2016

V listopadu si společně připomínáme salesiána - koadjutora Františka Hlaváče. Každý lidský život je Bohem chtěný a Bůh mu dal ve svém plánu spásy místo a poslání. Příklad pana Hlaváče nám přináší inspiraci pro péči o naše vlastní životní povolání.

František Hlaváč (1903 - 1970)

Život Františka Hlaváče z knihy Malé stádce


1. Koadjutor

Mezi salesiány, kteří se rozhodli následovat Krista službou chudé a opuštěné mládeži, nacházíme tzv. koadjutory. Tito chlapi, stejně jako jejich spolubratři v kněžské službě, odpověděli na Boží výzvu k následování a nabídli, že prožijí celý svůj život ve společenství bratří, v čistotě, chudobě a poslušnosti. Ano, je to radikální rozhodnutí, ale je to slovo zralých mužů, nespoutaných trendy doby. Žijí sice naplno v současnosti, ale jejich vnitřní pohled je zaměřen nad současnost. Pan Hlaváč byl jedním z významných českých salesiánů-koadjutorů mezi mnoha salesiány-kněžími. Tak jako se kněz věnuje především liturgii, svátostem a pastoraci, tak doménou koadjutorů je svět práce. Stal se oporou českého salesiánského díla a vynikl jako učitel matematiky a fyziky, stejně jako redakční prací pro Salesiánský věstník.
V současnosti nacházíme koadjutory jako nedílnou součást většiny komunit salesiánů. Jsou pracovníky salesiánských středisek mládeže, učiteli středních a učňovských škol, najdeme je za kamerou či střižnou televizních studií, působí jako ekonomové či správci děl, jsou webmastery či tvůrci periodik, jsou oceňováni jako schopní mistři odborného výcviku či vedoucí dílen. Přes všechny tyto role jsou ale na prvém místě lidmi zasvěcenými Bohu. To se promítá do jejich každodenního života a oslovuje mnohé mladé muže k rozhodnutí jít stejnou cestou. Typickou charakteristikou každého salesiána tak může být poctivá a solidní práce i snaha se ve své profesi neustále vzdělávat a nabídnout potřebnou odbornost.

2. Redaktor Salesiánského věstníku

Salesiánský věstník vycházel v letech 1931–1941 (pak byl zakázán nacisty), po válce vycházel v letech 1947–1950 (pak byl zakázán komunisty). Bylo to důležité periodikum, které informovalo o dění v salesiánském světě a hlavně díky Salesiánskému věstníku udržovali salesiáni kontakt s dobrodinci, kteří na dílo přispívali. Byla to velká událost, když vyšlo první číslo Salesiánského věstníku. Objevilo se na světě 1. ledna 1930 a bylo věnováno novému světci, blahoslavenému Donu Boskovi. Majitelem věstníku byl salesiánský ústav ve Fryštáku, zodpovědným redaktorem P. Ignác Stuchlý, ale skutečným redaktorem byl pan Hlaváč, který všechno sestavoval, trpělivě korigoval a organizoval expedici. Neúnavně listoval ve slovnících a gramatikách jen, aby čeština věstníku byla co nejdokonalejší. Měl vypracovaná svoje skripta z češtiny, která obsahovala i slovník výrazů a slovních obratů potřebných k vystižení zvláštností salesiánského života a světa. Propracoval se tak nejen na výborného redaktora a stylistu, ale i na znalce života a díla Dona Boska. Dělal to řadu let, v naprostém tichu a bez toho, že by naříkal. Byl to kříž, protože nikdy nebyl zcela zdráv a k tomu mu nikdo neporadil, ani nepomohl. Musel si najít sám cestu k odbornosti a opravdu se vlastní pílí stal odborníkem na salesiánskou literaturu. Měl stále v rukou veliký mnohasvazkový životopis Dona Boska, četl každý měsíc důkladně italský salesiánský věstník, sháněl štočky, fotografie, stále piloval svůj styl. Snad nikdo, mimo Dona Stuchlého, nevynikl takovou věrností k Donu Boskovi a takovou obětavostí pro salesiánské dílo jako pan Hlaváč.
Vidíme, že když se spojí odbornost s vytrvalostí a pílí na dobrém díle, tak Bůh této práci požehná. Jde o uskutečňování každodenní trpělivé práce, která často není vidět. Pan Hlaváč vynikl v kontaktu s dobrodinci, kteří salesiánské dílo podporovali a měli zájem se dozvědět více. Informovalo se jak o stavbách nových domů v Ostravě, Praze a později Brně i Pardubicích, tak také o misiích i o životě Dona Boska i významných salesiánů. Pro naši aktuální dobu může být práce pana Hlaváče podnětem, abychom se snažili po vzoru Františka Saleského podporovat svými příspěvky náš současný Salesiánský magazín a vůbec apoštolát tisku, a také věnovali potřebný čas a vděčnost našim dobrodincům a příznivcům.

 
3. Nemoc

Od mládí pana Hlaváče trápila záducha. Těžce dýchal a chvěly se mu ruce. Pamětník Jan Rychlý tvrdí, že Hlaváč prodělal španělskou chřipku a jako její důsledek jej pak celý život sužovalo astma. Právě kvůli nemoci dvakrát nedokončil noviciát, ale nenechal se tím odradit. Když musel předčasně ukončit druhý noviciát, říkal: „Dona Boska neopustím, raději budu v některém ústavě (=salesiánském domě) obyčejným sluhou.“ Třetí noviciát už úspěšně dokončil jako koadjutor. Pan Hlaváč je prvním z mnoha českých koadjutorů, kteří prošlapávali, spolu se spolubratry kněžími, cestu povolání současným  žijícím českým koadjutorům. Ohlédneme-li se za jeho životem, vidíme, že byl naplněný bolestí a nemocí. Komunistický režim ho připoutal s P. Planitou na jeden starý výměnek, na jednu místnost na celých 14 let. Každý den měl pan Hlaváč nejméně jeden astmatický záchvat a Josef Planita nikdy neslyšel, že by si na ně stěžoval. Možná si můžeme položit otázku, jak snášíme nejrůznější nemoci a těžkosti my salesiáni v dnešní době.

 

Povolání a formace – dar a úkol – dvě strany jedné mince


Pro věřícího člověka život není jen náhoda. Každý lidský život je Bohem chtěný a Bůh mu dal ve svém plánu spásy místo a poslání. Jeho existence má smysl alespoň pro Boha.


Když Bůh člověka povolává, zjevuje mu svůj plán a dává mu najevo, že s ním počítá při jeho realizaci. Povolání není osobní životní projekt, který jsem si vysnil, vymyslel a vlastními silami jej uskutečňuji. Je to Bůh, který touží, abych dal svému životu tvar, ke kterému mně volá. Náš život učedníků je milostí Otce, který si nás zasvěcuje darem svého Ducha a posílá nás, abychom se stali apoštoly mladých. (Stanovy 3)


Tento antropologický a teologický rozměr povolání je fascinující. Je tu Osoba, která se na Tebe dívá, miluje Tě a povolává. Ty můžeš její nabídku přijmout nebo odmítnout. Na osobní výzvu je možné říci ano i ne. A to v největší svobodě. Právem lze tedy říci, že odevzdat svůj život (celý a navždy) je nejvyšší úroveň lidského vědomí a svobody. V Písmu nacházíme příběhy „Božích přátel“, kteří se zřekli svých plánů a umožnili Bohu, aby se zmocnil jejich života, aby spolu s nimi psal své dějiny spásy (Abrahám, Mojžíš, David, Eliáš, Josef, Maria, apoštolové). Ne všichni povolání přijali. (Např. setkání s bohatým mladíkem Mk 10, 17–22.)
Možná se dříve povolání chápalo jako událost v životě člověka. I když existuje rozhodující okamžik, který poznamenal celý život, přece stále více chápeme povolání jako nepřerušený dialog mezi Pánem, který povolává a učedníkem, který odpovídá. Abychom mohli vše zanechat, dokonce sebe samého, s cílem následovat nějakou osobu, musíme být zamilovaní. Není možné být zasvěceným člověkem a nebýt mystikem zaníceným pro Boha a pro dobro lidí.
Abychom dali přiměřenou odpověď na Boží pozvání, potřebujeme to, čemu říkáme formace. Formace je životní stav, do kterého vstupujeme, když vnímáme, že nás Ježíš volá být s ním, a aby nás poslal. (Mk 3,13). Stanovy chápou formaci jako odpověď na povolání: Na toto volání odpovídáme přiměřenou a trvalou formací, k níž nám Pán dává každodenně svou milost. (Stanovy 96)


Povolání a formace jsou dvě formy, kterými se v nás uskutečňuje milost. Bůh nás předchází a provází svým povoláním. My jeho povolání můžeme poznat, přijmout a žít. Formace je vše, co děláme pro poznání – přijetí a ztotožnění se s projektem, k němuž nás Pán povolává. Ztotožnit se s povoláním, znamená získat salesiánskou totožnost, najít svou identitu a být tím, čím býti máme.


Když biblický Bůh povolává, chce mít povolaného jen pro sebe, ale také pro druhé. Bůh volá k intimnímu přátelství se sebou samým (aby byli s ním) a zároveň, aby poslal k jiným. Formace je všechno, co děláme, abychom se naučili být Božími přáteli, a abychom uskutečnili své poslání. Formace salesiána je tedy nerozděleně řeholní i apoštolská.


Jestliže ztrácíme vědomí svého poslání k mladým, ztrácíme také chuť se modlit a naopak. Jako salesiáni jsme dlužníky Boha a mladých. Tento dluh vzniká z přijaté milosti povolání. Salesián ponořený do světa a v zaujetí starostmi života v pastoraci se učí setkávat s Bohem prostřednictvím těch, k nimž je poslán. (Stanovy 95).


Jedním z cílů salesiánské formace je umění propojování modlitby a činnosti. Naučit se setkávat se s Bohem v životě, ve kterém žijeme své povolání.

Petr Vaculík